V posledních letech se čím dál víc setkávám s mladými lidmi, kteří jsou pod neuvěřitelným tlakem. Škola, výkony, očekávání, porovnávání. Když si s nimi sednu a zeptám se, co je trápí, jejich odpovědi jsou často podobné:
- Musím mít skvělé známky, jinak mě nevezmou na vysokou.
- Rodiče říkají, že bez vysoké školy nic nebudu.
- Jsem pořád unavený/á, ale musím se učit.
- Nevím, co chci dělat, ale všichni kolem už mají plán.
- Nemůžu si dovolit selhat.
A pak přijde ta nejsmutnější věta:
„Nejsem dost dobrý/á.“
Rodiče, učitelé, dokonce i samotní studenti neustále porovnávají. „Podívej na Aničku, ta má samé jedničky!“ „Tvůj starší bratr měl vždycky lepší výsledky.“ Učíme děti, že hodnota člověka se měří podle výsledků. A co když někdo není premiant? Znamená to, že nemá budoucnost?
Slyšela jsem učitele říct: „Když se budeš snažit, jednou z tebe něco bude.“
A co když už teď ten student něco je? Co když má obrovský talent v něčem, co není na známky? Co když se ve třídě trápí, protože jeho myšlení funguje jinak?
Učíme děti, že chybovat je špatné. Ale přitom celá realita života je postavená na pokusech a omylech. V práci se učíme za pochodu, v životě se posouváme tím, že něco nevyjde a hledáme nové cesty. Jak je možné, že ve světě dospělých je překonání chyb příběh hodný obdivu, ale u dětí je to důvod k trestu?
Kolik studentů se učí látku, aniž by chápali, proč? Kolik z nich memoruje, protože „to tak prostě je“? Jaký má smysl biflovat definice, když už dávno víme, že se efektivněji učíme skrz pochopení, diskusi a reálné propojení s životem?
Neříkejme „Musíš mít dobré známky.“ Ptejme se „Co tě baví? Co ti dává smysl?“
Učme děti, že chybovat je normální, že selhání není konec cesty, je to součást procesu.
A hlavně: Přestaňme porovnávat!
Každý student má svůj vlastní příběh, své tempo, svou cestu. Neexistuje jen jedna správná možnost.
Možná je čas přestat říkat „Musíš to vydržet.“ a začít se ptát „Jak ti můžu pomoct, aby ses učil/a s radostí?“