Již mnoho let ve mně rezonuje otázka pasivního a reflektivního přemýšlení. Většina lidí funguje v rovině pasivního myšlení – na základě předsudků, výchovy a převzatých myšlenkových vzorců z dětství. Často na sezeních slýchám věty jako:
„To je normální.“
„Dělají to všichni.“
„Tohle přeci chlapi dělají.“
„To je typické ženské chování.“
„To dělají všechny děti.“
„Ten můj syn chce dělat práci, která není normální…“
A mohla bych pokračovat donekonečna. Tohle nejsou skutečné myšlenky – to jsou automatické odpovědi na realitu, kterou si sami neověřujeme. Reagujeme na svět tak, jak jsme se to kdysi naučili. Většina lidí netuší, kolik jejich denních rozhodnutí a reakcí není vůbec jejich.
Nedávno jsem měla rozhovor s učitelem:
Zeptala jsem se učitele: „Proč považujete dítě, které v klidu sedí během celé hodiny, za hodné a chytré, zatímco dítě, které vyrušuje, za zlobivé a hloupé?“
Učitel se na mě podívá s nechápavým výrazem. „To je přece jasné! Dítě, které poslouchá, se učí a chová se správně. To druhé kazí hodinu.“
A tady se dostáváme ke klíčové otázce: Odkud se bere tohle přesvědčení?
Když se na chvíli zastavíme a podíváme se na situaci reflektivně, začne se objevovat jiný pohled:
- Možná to dítě, které „vyrušuje“, potřebuje jiný styl výuky – něco více dynamického, co mu umožní zapojit se jinak než jen sezením v lavici.
- Možná to dítě, které mlčí a „poslouchá“, ve skutečnosti neposlouchá vůbec, jen se naučilo být neviditelné, protože ví, že když bude potichu, nikdo si ho nevšimne a nebude ho obtěžovat otázkami.
- Možná by místo „To je normální!“ stálo za to položit si otázku: „Co kdyby to šlo i jinak?“
A tohle jsou přesně ty momenty, kdy se ukazuje rozdíl mezi pasivním a reflektivním myšlením. Pasivní myšlení přijímá realitu, jak je podaná. Reflektivní myšlení se ptá: Proč? Jak? Co kdyby?
Není jednoduché změnit pohled na věc, protože to znamená přiznat si, že se můžeme mýlit. A to je nepříjemné. Někdy je jednodušší držet se starého pohledu než si připustit, že bychom mohli věci vnímat jinak. Když se učitel zamyslí nad tím, zda se děti chovají určitým způsobem kvůli němu samotnému, naráží na obrovské zrcadlo. A to se většině lidí nelíbí. Proto tolik lpíme na starých vzorcích. Ne proto, že by byly správné, ale protože nám dávají pocit jistoty.
Ale co kdybychom se na chvíli podívali na své vlastní myšlenkové vzorce? Co kdybychom začali zkoumat, proč věříme tomu, čemu věříme?
Je smutné, že mnoho lidí tráví jen velmi málo času zkoumáním vlastních myšlenkových procesů. Přitom člověku během dne hlavou proběhne v průměru 6 200 myšlenek (výzkum Queen ‘s University, 2020). Kolik z nich se ale věnuje tomu, jak přemýšlíme?
Lidé přemýšlejí málokdy o tom, jak jejich mysl vlastně funguje. A přitom právě tohle je klíčem ke změně.
Zkuste se dnes zamyslet nad tím, jak přemýšlíte. Každý den si položte třeba jen jednu z těchto otázek:
Jak jsem dnes reagoval/a na situaci, která mě rozčílila?
Proč mě něco tak malého dokázalo vytočit?
Odkud vlastně pochází mé přesvědčení o této situaci?
Co kdybych si na to podíval/a úplně jinak?
A sledujte, co se začne dít. Možná se poprvé podíváte na některé věci očima, které nejsou zatížené minulostí. Možná poprvé zjistíte, kolik věcí přijímáme automaticky, aniž bychom si je, kdy ověřili. Možná poprvé pocítíte, jaké to je, když si dovolíme na svět podívat novýma očima.
Otázka tedy nezní „Jaký je svět?“, ale „Jaký je svět, když se na něj podívám novým pohledem?“
A na tuhle otázku si musíme odpovědět každý sám.
Sources:
Výzkum o denním počtu myšlenek: Queen’s University, 2020 (https://www.queensu.ca/gazette/stories/counting-our-thoughts-new-research)
Teorie reflektivního myšlení: Dewey, J. (1910). How We Think. Boston: D.C. Heath & Co.