Jak poznat, že v podnikání jednáte správně

Jedna otázka, která mě přiměla znovu přemýšlet

Nedávno se mě jeden student na individuálním setkání zeptal otázku, která mě na chvíli zastavila.

„Když podnikáte tak dlouho, jak poznáte, že děláte věci správně?“

Na první pohled jednoduchá otázka. Ale když se nad ní opravdu zamyslíte, zjistíte, že odpověď není tak samozřejmá.

Zeptala jsem se ho: „Podle čeho byste to poznal vy?“

Chvíli bylo ticho. Bylo vidět, že nad tím nikdy nepřemýšlel tímto způsobem. Nejprve začal mluvit o tátovi a jeho podnikání a finančních výsledcích. Když se daří, když firma roste, když věci fungují…. asi to znamená, že děláme správná rozhodnutí.

Jenže jak o tom mluvil dál, začal si sám všímat, že to není tak jednoduché.

Výsledky někdy přijdou i z rozhodnutí, která dlouhodobě nejsou zdravá. A naopak některá správná rozhodnutí mohou být zpočátku nepříjemná. Přinesou konflikt, změnu nebo nutnost něco opustit.

Postupně se jeho přemýšlení začalo prohlubovat.

V jednu chvíli se zastavil a řekl větu, která mě zaujala:

„Možná správné rozhodnutí není vždy to, které je příjemné.“

Ten moment mám na podobných rozhovorech ráda. Moment, kdy člověk sám začne objevovat vlastní odpovědi.

Ten rozhovor ale otevřel otázku i ve mně.

Uvědomila jsem si, že i po letech podnikání nad tím vlastně přemýšlím podobně. Jak poznat, že rozhodnutí, která děláme, jsou správná?

Zkušenost mě naučila jednu věc. Správnost rozhodnutí se často nepozná podle pocitu jistoty. Mnoho lidí čeká na moment, kdy se správné rozhodnutí začne cítit klidně, jasně a bez pochybností. Jenže realita bývá jiná. Čím větší odpovědnost člověk nese, tím méně rozhodnutí přichází s absolutní jistotou. Někdy je tomu dokonce naopak.

Správná věc může být nepohodlná. Může jít proti starému vzorci. A krátkodobě může zvýšit napětí místo toho, aby ho snížila. Možná proto jsem si z toho rozhovoru odnesla jednoduchou myšlenku. Zralé rozhodování neznamená, že už nikdy nepochybujeme. Znamená spíš to, že se s pochybnostmi naučíme pracovat.

Když naše setkání končilo, student řekl větu, která mi zůstala v hlavě.

„Takže vlastně nikdy nevíte jistě.“

Usmála jsem se.

Možná právě to je jedna z věcí, které člověk po letech přijme. Ne že jednoho dne všechny pochybnosti zmizí, ale že se naučí klást otázky, které nám pomáhají vidět věci jasněji.