Vybavuji si situaci ze školy, která mě dodnes mrzí. Byla dokonalým příkladem toho, jak moc automatické reakce a předsudky formují školní prostředí.
Učitel vstoupil do třídy a oznámil:
„Doufám, že si všichni donesli daný sešit.“
Následně dodal, že si potřebuje odskočit do sborovny, a požádal studenty, aby zůstali potichu.
V tu chvíli několik studentů zjistilo, že sešit nemají. Jeden z nich si rychle vzpomněl, že na chodbě u automatu se sešity prodávají. Viděl šanci problém vyřešit – vyběhl ven, koupil si sešit a spěchal zpět do třídy.
Když se vrátil, učitel už byl zpět. Jen co ho spatřil, okamžitě začal křičet:
„Co si o sobě myslíš?! Opustit třídu bez dovolení?! To se bude řešit v ředitelně!“
Chlapec nestačil ani otevřít pusu. Neproběhla žádná otázka typu: „Proč jsi byl pryč?“ „Co se stalo?“
Nic. Pouze verdikt. Chování = trest.
Co se tady vlastně stalo?
Učitel se nechal unést vlastní emocí. Cítil odpovědnost za studenty, možná i úlek, že mu někdo „utekl“, a jeho první reakcí byla autoritativní agrese.
Student nedostal prostor k vysvětlení. Přitom jeho jednání bylo motivované snahou napravit chybu – chtěl dodržet pravidlo, které učitel stanovil (mít sešit).
Následovala šikana. Ostatní studenti viděli, že učitel reagoval výbušně – a to dodalo odvahu těm, kteří si potřebovali najít terč. Kluk, který chtěl situaci vyřešit, se rázem stal „debil“, který „vytočil učitele“.
Co kdyby učitel reagoval jinak?
Mohl se zeptat: „Vidím, že jsi byl pryč – co se stalo?“
Mohl ocenit snahu: „Aha, šel sis sešit koupit? To je vlastně chytré řešení. Ale příště mi o tom dej vědět, abych měl přehled.“
Mohl ukázat, že respekt platí na obě strany: „Překvapilo mě, že jsi odešel. Chápu, že jsi chtěl situaci vyřešit, ale bylo by lepší, kdybych o tom věděl předem.“
A výsledek? Žádné křičení, žádná šikana, žádné rozdělení na „chytrý učitel vs. drzý student“. Jen obyčejná lidská situace, která se dá pochopit a vyřešit.
Proč je důležité tohle vidět?
Učitelé jsou jen lidé. Mají zodpovědnost, jsou pod tlakem, ale to neznamená, že mají právo nechat své emoce ovládnout situaci.
Děti se učí podle vzorů. Vidí, že když autorita zareaguje výbušně, můžou to dělat taky. Vidí, že když někdo udělá „chybu“, není prostor pro vysvětlení – pouze trest.
Škola by měla být místem učení, ne místem strachu. Nejde o to, aby ve třídě vládl chaos. Jde o to, aby studenti cítili, že když se něco stane, mají právo na vysvětlení a pochopení.
Otázka na závěr
Pokud bychom se v každodenním životě více ptali „Co se stalo?“ místo „Jak si to mohl udělat?!“, jak moc by se proměnila naše komunikace?
A kolik šikan, nedorozumění a zbytečného strachu by nikdy nevzniklo?