Možná jsi tam právě teď.
Miluješ. Věříš. Držíš se představy, že to, co se teď děje, je jen fáze.
Říkáš si: „Každý vztah má přece těžké období.“
A přitom někde uvnitř cítíš, že se něco láme.
Neříkáš to nahlas. Ani sobě.
Jen doufáš, že se to vrátí. Že ten druhý uvidí, pochopí, změní přístup. Že se vrátí ten člověk, kterého jsi poznal/a.
Ale co když už se nevrátí?
Co když jsi víc v příběhu než v realitě?
Opravdu věříš druhému – nebo spíš tomu, co by to mohlo být?
Často začneme překreslovat realitu ne proto, že jsme naivní – ale protože doufáme.
Kdybychom si totiž přiznali, co se opravdu děje, museli bychom něco změnit. A to bolí.
A tak si malujeme obraz hezčí, než jaký opravdu je. Přidáváme barvy, které tam už dávno nejsou.
A říkáme si:
„Ale vždyť není zlý. Jen to teď má těžké.“
I já jsem dlouho věřila.
V to, že když budu mít víc pochopení, víc trpělivosti – že se to změní.
A ono se to zlomilo. Tělo začalo říkat ne. Tlak. Únava. Neklid.
Pocit, že každá věta něco znamená. Že každé ticho je narážka.
A pak – zvláštní klid. Když druhý odešel. Ne radost. Ale úleva.
A právě ta úleva ti často ukáže, že jsi dlouho držel/a něco, co už tě stálo příliš.
A co když ti řekne, že „nemohl být sám sebou“?
To bolí. Zvlášť když ses snažil/a, dával/a prostor, laskavost, pochopení.
A pak přijde věta:
„S tebou jsem nemohl být sám sebou.“
Možná začneš pochybovat.
„Byl/a jsem moc náročný/á? Příliš citlivý/á?“
Ale možná tím druhý říká něco úplně jiného:
„Nechci nést odpovědnost za to, jaký jsem byl.“
Protože někdy to není o tom, že jsi někoho omezoval/a – ale o tom, že on či ona neunesl/a vlastní zralost.
Skutečný vztah nedusí. Ale zároveň vyžaduje odvahu být pravdivý – a nést za to odpovědnost.
Otázky, které ti mohou pomoci vrátit se k sobě:
- Co mi tenhle vztah dnes reálně dává – ne co si přeju, aby dával?
- Cítím se v něm svobodně – nebo napjatě?
- Co všechno potlačuji, abych v tom vztahu vůbec mohl/a být?
- Co bych poradil/a svému nejbližšímu, kdyby to žil/a on?
Psychoterapeutka Esther Perel (Mating in Captivity) upozorňuje, že zdravý vztah je místem, kde se můžeme více stávat sami sebou – ne místem, kde se přizpůsobujeme, abychom byli přijati.
Překreslování reality vzniká ve chvíli, kdy se víc snažíme vztah udržet, než v něm říkat pravdu.
A co když to celé není selhání?
Možná nejsi v bodě, kdy bys měl/a odejít. A to je v pořádku.
Možná ještě potřebuješ chvíli zůstat. Ale s otevřenýma očima, ne se zavřeným srdcem.
Neříkám ti, co máš dělat.
Říkám jen:
„Buď s tím pravdivě. A nezrazuj se při tom.“