Většina lidí přemýšlí neustále. Jen málokdo zkoumá, jak přemýšlí. Je rozdíl mezi reakcí na svět a jeho skutečným zkoumáním. Velká část každodenních reakcí je automatická. Naučená. Opakovaná. Neověřená. Věty typu:
- To je normální.
- Dělají to všichni.
- To je prostě typické.
Nejsou většinou výsledkem pozorování. Jsou výsledkem převzatých vzorců. Znějí jako závěr, ale často jsou jen zvykem mysli.
Automatické myšlení je rychlé, ale zužuje pohled. Automatické myšlení šetří energii. Dává rychlou orientaci. Umožňuje fungovat bez neustálého zpochybňování. To je jeho výhoda. Problém vzniká ve chvíli, kdy se stane jediným způsobem, jak realitu číst.
- Když se chování hodnotí bez kontextu.
- Když se odlišnost považuje za problém.
- Když známé vysvětlení nahradí zvědavost.
V tu chvíli už nejde o pozorování. Jde o opakování.
Jednoduchý příklad
Ve třídě bývá tichý student označený jako hodný. Neklidný student jako problémový.
Působí to jasně, ale je to interpretace, ne fakt.
Reflektivní pohled otevře další možnosti: Tichý student může být odpojený, jen se naučil nerušit. Neklidný student může potřebovat jiný způsob zapojení. Chování může být reakcí na prostředí, ne vlastnost charakteru. Situace se nezměnila. Změnila se otázka. Místo: Co je s ním špatně? se objeví: Co se tu vlastně děje?
Ten posun je malý. Dopad velký.
Proč je reflexe nepohodlná
Reflektivní myšlení znamená připustit, že se můžeme mýlit. Zpochybnit vlastní jistotu. Vidět, že samozřejmost může stát na neúplných informacích. To narušuje pocit kontroly. Staré vzorce jsou rychlé a stabilní. Reflexe je pomalejší a méně jistá. Proto se jich lidé drží. Ne nutně proto, že jsou přesné, ale protože jsou známé.
Cena automatických vzorců
Když myšlení zůstane převážně reaktivní: předpoklady se mění v pravdy, ty určují reakce, reakce zpětně potvrzují předpoklady
Vznikne uzavřený kruh. Ne úmyslně. Postupně. A člověk si může být velmi jistý něčím, co nikdy skutečně nezkoumal.
Reflexe neznamená analyzovat vše
Reflektivní myšlení není neustálé přemýšlení o všem. Je to schopnost se občas zastavit ve chvíli, kdy něco působí samozřejmě, a zeptat se:
Co teď předpokládám? Co jiného by mohlo být pravda? Odkud tenhle závěr vlastně mám?
Takové otázky nemění realitu okamžitě. Mění způsob, jak ji čteme. A právě tím se postupně mění i rozhodování, komunikace a vztahy. Nejde o to mít na všechno odpověď. Jde o ochotu připustit, že první vysvětlení nemusí být jediné.